-blan-/blaň-

• K apel. blana, blaně, blání (psl. *bolna, stč. též blano) ‚trávník, pastvisko, zvláště z vykácených lesů‘ (Mch 55), též ‚vlhká louka nebo pastvina‘ (Lutterer – Šrámek, 1997, 48), též ‚zaplavená louka; rovina, planina, pláň; luh, niva aj.‘ (Šmilauer, 1970, 41), též ‚obšírné pastviště, občina‘ (Jg 1, 132 a 5, 877). Dolož. i z dalších slovanských jazyků, viz např. Vasmer, 1953, 104 (bolonь, bolonьe); Sławski 1952–1956, 37 (błonie). Podle Mch je asi příbuzné s *bol-to ‚bláto‘. Stč. apel. zanikla, jsou zachována v PJ. • PJ obsahující výrazy s tímto základem označují především pozemky uvedeného charakteru nebo objekty nacházející se na plochách získaných takovým způsobem. • Jména patřící (původně) mokrým pozemkům mají totožnou motivaci se jmény se základem -bah(e)n-/baž-, -blat-/blát-, -brn-, -kal-.
• Kořen se objevuje ve variantách -blan-, -blaň-.
• PJ jsou soustředěna především na stř. a jv. Moravě v okolí vodních toků.
• BLAŇ/BLANĚ, BLANÍ, BLANIČKY, BLANÍK, BLAŇKOV, BLAŇKOVÁ, BLAŇOVÁ, BLANSKÁ
Km